O nás

Patronka projektu

Monika Žídková se narodila 11. 6. 1977 v Opavě. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Krnově a poté Ostravskou univerzitu – pedagogiku pro 1. - 5. ročník ZŠ.

Zlom v jejím životě přišel v roce 1995, kdy byla zvolena Miss ČR a také, jako dosud jediná Češka, Miss Europe. V roce 2000 k těmto titulům přibyl ještě i titul Miss tisíciletí. Od roku 1999 je provdaná za Petra Brzeska, mají spolu mají dvě děti, 6-letou Nikolku a 2-letého Davídka a spokojeně žijí v Kravařích nedaleko Opavy.

Své mateřství si vychutnává, takže přes určité pracovní povinnosti zůstává maminkou na plný úvazek: "Chci si se svými dětmi všechno prožít a užít. Nechci přijít o první slova, krůčky, zoubky..."

"Svých dětí si hrozně moc užívám. Veškerý volný čas trávím s nimi, místo toho, abych lítala někde po nákupech, manikurách a solárkách. Snažím se jim to někdy vynahradit až extrémně hodně, kdy jezdíme na výlety."

A co ji její děti už naučily?

"Naučily mě bát se. Tenhle druh strachu jsem do jejich narození neznala a dnes už chápu své rodiče, že mě nechtěli nikam pouštět. Ten zvláštní strach začne v porodnici a pak už trvá celý život. Pořád je čeho se obávat: aby dítě nespadlo ze schodů, aby nevyběhlo z vrátek a nesrazilo ho auto...," říká Monika.

Často ji můžeme vidět na různých charitativních akcích a kampaních. Zapojila se například do kampaně Celé Česko čte dětem, stejně jako mnoho dalších známých osobností, jako např. Michal Viewegh, Richard Krajčo, Ondřej Vetchý či Jan Přeučil. Kampaň má rodičům a jejich dětem znovu přiblížit nádherný rituál předčítání.

Je také jednou z prvních známých tváří, které se ujaly moderování setkání s vozíčkáři v rámci Dnů lidí dobré vůle na Velehradě.

"Když se s těmi lidmi setkám, tak odsud odjíždím jakoby vyčištěná. Vidím jejich osudy a najednou si uvědomím, jak je můj život v porovnání s tím jejich šíleně jednoduchý – že sama umím vyjít do schodů, uvařit si oběd atd. Když se člověk pohybuje v showbyznysu, setkává se s neupřímností, bohužel i s bulvárem, a je to něco úplně jiného, než když před ním sedí postižení lidé, kterým nemůže dát nic jiného než to, že s nimi chvíli je."